Jaroslav Platil představí své obrazy a kresby v radnici

Od 27. listopadu do 11. prosince 2014 se v radniční obřadní síni koná výstava Obrazy a kresby Jaroslava Platila. Vernisáž výstavy začíná v 18:00 hodin.
 
 
 

SLOVO AUTORA
  
 

PROČ NOMINATIV SINGULÁRU?

Dovolte mi, prosím, vysvětlit, proč píši v první osobě jednotného čísla. Text v tomto letáku mě fakticky odrovnával. Ale nezbylo mi nic jiného. Ať se s pravdou zjeví maximální upřímnost. Na této výstavě uvidíte jen zlomek výtvarné práce a jeho průběh. V životě jsem zažil mnohé. A teď, když už jsem si prošel, co jsem měl, tak doufám, že se budu moci věnovat už systematičtější tvorbě. Snad i s vaším požehnáním.

CESTA SEM A ZASE ZPÁTKY

Civilizace bez paměti končí v neustále se opakujících cyklech, pádech a vzestupech. Stejně jako náboženství, v němž nové exegeze (kritické zkoumání textu) a dogmata nahrazují pravidelně staré. Stejně jako účelová přizpůsobování Boha k obrazu svému. Tato neustále se opakující ztráta paměti mě děsí. Obsah zůstává obsahem, což dnes málokoho zajímá.

Dnes je doba obalu. A ten má ze své podstaty pouze jediný účel – upoutat a strhnout pozornost. Takže? Něco je špatně! A v umění je tato umanutost novými a novými interpretacemi vidět nejlépe.

V současné době je umělec vystaven hodnocení vycházející z jakéhosi chronocentrického úhlu pohledu. Tento pohled říká, že staří mistři se stávají pantheonem mrtvých a vše nové je vítáno uměleckými kritiky jako artikl budoucích obchodních zájmů.  Ano, těmi kritiky, jejichž poslání se scvrklo na předvídání módních trendů. A jak mapoval již před padesáti lety E. H. Gombrich - problém spočívá v tom, že šok z rytířů nových výtvarných forem přelomu 19. a 20. století již odezněl a téměř všechno experimentální je pro média a obecenstvo zjevně přijatelné. Situace se tak zcela obrátila. Peníze, vliv a patronace jsou zcela na straně toho, komu se v současné době sice říká nonkonformní umělec, přestože jde v převažujícím případě jen o zaujetí svou originální formou. Má to logiku jen pro sběrače. Neexistuje už žádná malířská excentričnost, která by kritiky provokovala nebo udivovala... Tradice nového degradovala všechny ostatní tradice na banální. Potřebuje-li dnes někdo zastánce, pak je to umělec, který se vyhýbá gestům! Není možné neustále se plánovaně honit za novými ...ismy.

Stejně jako před více než sto lety se v malířství trvalo na starých pravidlech akademismu. Tak dnes je to zcela obráceně. Většinou, což je smutné, na úkor obsahové kvality. Pralátky, která tvoří lidskou kulturu. Následky tohoto nepřiměřeného tlaku (podporující bezobsažnost) nejen v malířství, ale i v jiných oblastech umění cítíme kolem sebe na každém kroku.

CESTA MÉHO JAZYKA JE MOJE CESTA ŽIVOTA

To, že jsem přišel, neznamená, že vím, odkud. To, že jsem na cestě, neznamená, že vám popíši cíl.

Obor, který je pro mě velmi lákavý, se nazývá hermeneutika. Umění zprostředkovat smysl toho, co bylo řečeno v cizí řeči. Nejmenuje se bezdůvodně po Hermovi, antickém tlumočníku božského poselství lidem. Zabývá se totiž otázkou: jak přeložit sdělení tak, aby překladem nebyl pozměněn jeho původní význam? Je to mé vybrané životní téma! Zatímco tradiční hermeneutici se vymezují k textům nebo k řeči, mě zajímá jiný jazyk: obsah sdělený výtvarnou formou. Jsem lhostejný ke kabátu, podstatná je pro mě bytost pod ním. Neprezentuji kontinuitu jedné výtvarné formy či osobitého rukopisu. Chci deklarovat výtvarné umění jako jazyk. Analogický k dalším jazykům verbálním i nonverbálním. Překlad smyslu pochopeného do média jiného.

Řeč není “moje” a “pro mě”, ale má mít smysl jen ve vztahu ke druhým lidem. Sama jej umožňuje a často vytváří. Jazyk vytváří společenství „my, co spolu mluvíme“ a zároveň vylučuje ty, kdo mu nerozumějí.

Talent není předností, ale pouhou výhodou. Talent je jen jako náskok k případnému profesnímu předurčení. Proč si to myslím? S výtvarnou činností jako životní profesí jsem začal až ve svých 28 letech. Po vstupním slibném startu v devadesátých letech jsem se dobrovolně na dvě dekády výtvarně odmlčel. Ne zcela důsledně, ale přesto programově. Důvodů k mlčení jsem měl více, jeden však převládal. Má snaha pochopit vlastní bytí a posléze překládat do maleb mne paralyzovala. Obsah řečeného a zodpovědnost za pronesené mne odválo k filozofii. Nechtělo se mi mluvit.

Dnešní výstavou tato doba ticha končí. Ukazuji své začátky, pokusy, ochutnávání, omyly. I různé cesty oněch tichých dvaceti let, kdy jsem se existenčně stal žánrovým portrétistou, ilustrátorem lékařské anatomie. Období, kdy jsem pracoval v reklamních agenturách. Obrazy z této doby jsou pouze pronesenými větami. Nebyly koncepcí individuálního zvýraznění se na výtvarném trhu. Posledních osm let vedu výtvarné kurzy, které učí výtvarnému řemeslu. Záměrně používám slovo řemeslo. Slovo umění při výuce nezazní. Je příliš vzácné a abstraktní stejně jako slovo láska. Láska pro smrtelníka objektivně měřitelná není. Z toho vyplývá, že ani její produkt, umění, není měřitelné. Přesto k nám umění, ať už jazykem hudby, divadla, či literatury, může promluvit. Médium jazyka, který mluví k tomu, co je v nás nejcennější. K srdci. A na závěr mé přesvědčení. V čem vnímám obrazy jako silnější jazyk než řeč a plynutí slov? Je to docela jednoduché. Obrazy mluví bez časového omezení. Jediným vypínacím mechanismem je - nedívejte se tam.

Jaroslav Platil